Začneme tím nepříjemným, ať to máme z krku. Alkohol škodí zdraví. Světová zdravotnická organizace tvrdí, že žádné množství není bezpečné, a my jí to nebudeme vyvracet. Vyrábíme destiláty přes pětadvacet let a nikdy jsme netvrdili, že alkohol je lék. Je to požitek. A požitky mívají cenu.

Jenže mezi „škodí zdraví“ a „je to zlo, které patří zakázat“ vede dlouhá cesta. Po té cestě se teď chvíli projdeme.

Devět tisíc let není omyl

Lidstvo kvasí a pije minimálně od neolitu. Kdyby šlo o čistě destruktivní zvyk, evoluce a kultura by ho dávno vyřadily, jako vyřadily spoustu jiných slepých uliček. Místo toho alkohol najdeme prakticky v každé civilizaci, která měla suroviny na jeho výrobu. To je podezřele dobrá bilance na pouhou chybu.

Filozof Edward Slingerland z University of British Columbia o tom napsal celou knihu, která mě vlastně přinutila sepsat tento text. Jmenuje se Drunk a její teze zní: alkohol nám sice ničí játra, ale pomohl postavit civilizaci. Slingerland tomu říká opilá hypotéza.

Funguje to zhruba takhle. Kolem pětadvacátého roku života se člověku dovyvine prefrontální kůra, část mozku, která nás nutí platit složenky a chodit včas do práce. Užitečná věc. Zároveň ale funguje jako cenzor, který škrtá divoké nápady dřív, než se stihnou narodit. Sklenička toho cenzora na chvíli vypne. Slingerland píše, že se tím vracíme do dětského stavu mysli, kdy vidíme souvislosti, které střízliví nevidíme. Proto se tolik dobrých nápadů, básní, obrazů a kapel narodilo u stolu s alkoholem, a tak málo jich vzniklo na poradě managerů.

Důvěra se nedá vygooglit

Druhá část hypotézy je ještě zajímavější. Šimpanz nespolupracuje s nikým, kdo není jeho příbuzný. Člověk ano, a právě proto máme města, obchod a parlamenty místo opičích tlup (vlastně, počkat…). Jenže spolupráce s cizincem vyžaduje důvěru, a důvěra se musí nějak postavit.

Slingerland tvrdí, že alkohol byl jedním z nástrojů, jak ji stavět. Když si s někým sednete a dáte si pár skleniček, dobrovolně se kognitivně odzbrojíte. Opilého člověka je snadné okrást nebo podvést. Pít s někým tedy znamená říct mu – věřím ti natolik, že před tebou vypnu obranu. Proto se obchody, smlouvy i mírové dohody po tisíciletí zapíjely. Společná sklenička byla nejstarší detektor lži a zároveň nejstarší podpis.

Loni to zkusil ověřit tým vědců, mezi nimi český antropolog Václav Hrnčíř, dnes z Max Planckova institutu v Lipsku. Prošli data o 186 předprůmyslových společnostech a studii otiskl časopis Nature. Výsledek – společnosti, které vyráběly a pily vlastní kvašené nápoje, měly skutečně častěji složitější politickou strukturu. Hrnčíř sám dodává, že vliv alkoholu zřejmě nebyl velký a že důležitější bylo zemědělství. Budiž. Ani my netvrdíme, že civilizaci postavila kořalka. Tvrdíme jen, že u toho byla. Seděla u stolu, když se domlouvaly první smlouvy mezi cizími lidmi.

Řekové na to měli člověka

Staří Řekové pořádali symposia. Večírky s hudbou, akrobaty, poezií a vínem, na které dohlížel symposiarch. Jeho práce byla jednoduchá. Jakmile se večer začal vymykat kontrole, naředil víno vodou. Pití bylo veřejné, mělo pravidla a mělo hostitele, který znal míru za vás, když jste ji zrovna neznali sami.

A přesně tady je jádro celé věci. Tradiční společnosti nepily méně proto, že byly ctnostnější. Pily lépe, protože pití mělo kulturu. Rituál, příležitost, společnost a strop.

Co se pokazilo

Tři věci.

Zaprvé koncentrace. Naši předci pili přirozeně kvašené pivo a ovocná vína o dvou až šesti procentech. Dnešní vína mají dvojnásobek a destiláty čtyřicet a víc. Z toho ovšem neplyne, že destiláty patří zakázat. Plyne z toho jen, že se pijí jinak. Šestiprocentní pivo můžete pít po půllitrech. Padesátiprocentní slivovici po mililitrech, jako se pije, ne jako se hasí žízeň. Kdo lije pálenku do sebe tempem piva, nepochopil pálenku, ne pálenka jeho.

Zadruhé samota. Sociolog Jiří Vinopal spočítal, že zatímco v roce 2013 pilo pivo nejčastěji o samotě 18 procent českých mužů, o deset let později už třetina. Pití o samotě je přesný opak všeho, o čem byla řeč výše. Žádná důvěra, žádné sbližování, žádný symposiarch. Jen člověk a sklenice. Studie z roku 2022 v časopise Drug and Alcohol Dependence ukázala, že mladí lidé, kteří pijí sami, to dělají, aby zahnali špatné emoce, a výrazně častěji skončí s problémovým pitím. Tohle hájit nebudeme. Tohle není pití, to je medikace, a špatná.

Zatřetí zmizela pravidla. Ne ta státní, ta kulturní. Přípitek, příležitost, hostitel. Zůstal jen produkt bez návodu.

Proč zákaz nikdy nepomohl

Když se něco pokazí, první reflex moderního světa je zákaz. Amerika to zkusila. Prohibice v letech 1920 až 1933 měla z národa udělat střízlivé Mirky Dušíny a místo toho z něj udělala zákazníky Al Caponeho. Lidé nepřestali pít, jen začali pít hůř: pančovaný líh ve sklepích, rychle, potají a bez jakékoliv kultury. Zákaz nezrušil poptávku. Zrušil jen kvalitu a veškerou slušnost kolem ní.

A neplatí to jen pro Ameriku dvacátých let. Když dospělému člověku vezmete svobodu rozhodnout se, nezmizí touha, zmizí jen odpovědnost. Kultura míry se nedá nařídit vyhláškou. Dá se jen pěstovat a předávat dál. Symposiarchu nejde uzákonit. Musíte ho mít u stolu.

Devadesátka, ale s kým

Ještě jedna věc, a ta se týká naší generace. Současný trend velí alkohol démonizovat, a my chápeme proč. Člověk po čtyřicítce najednou řeší věci, na které dřív neměl čas. Spánek, stres, krevní markery, tepovou frekvenci. Sportuje, hlídá se, chce tady být co nejdéle. Píše to ostatně člověk, který nosí prsten měřící kvalitu spánku. Vlastně dva. A Apple Watch. Pro jistotu. Nic z toho neshazujeme. Je to důležité.

Jenže ten trend má i odvrácenou stranu, o které se mluví podstatně méně. Funguje to plíživě. Nejdřív odmítnete skleničku. Pak odmítnete večírek, protože tam stejně všichni pijí. Pak restauraci, protože večeře po sedmé kazí spánkové skóre. Od osmi večer připravujete tělo na noc, ráno kontrolujete aplikaci, jestli jste spali správně. Markery dokonalé, klidová tepovka jako maratonec. Jen jste si nevšimli, že jste půl roku nikde nebyli.

Budete zdraví. Možná se dožijete devadesátky. Otázka je, s kým ji oslavíte.

A teď to nejlepší. I podle vlastní logiky dlouhověkosti je to chyba ve výpočtu. Harvardská studie vývoje dospělých, nejdelší výzkum lidského štěstí na světě, běží od roku 1938 a její závěr je po skoro devadesáti letech jednoznačný. Nejsilnějším prediktorem dlouhého a spokojeného života nejsou markery, ale kvalita vztahů. Osamělost přitom škodí zdraví srovnatelně s kouřením. Takže člověk, který si izolací chrání játra, si stejnou izolací ničí to, co ho podle dat drží naživu nejvíc. Optimalizuje špatnou proměnnou.

Nikdo z nás nechce skončit jako nerudný důchodce s dokonalou tepovkou, který křičí z okna, ať jsou všichni potichu. Dlouhý život má smysl jen tehdy, když je v něm i trochu zábavy. Občas i přitroublé zábavy. A legrace, omlouváme se všem aplikacím, vzniká mezi lidmi. I u skleničky.

Za co se tedy přimlouváme

Ne za to, abyste pili víc. Upřímně, klidně pijte méně. Přimlouváme se za to, abyste pili lépe.

Občas, ne pravidelně. Ve společnosti, ideálně té nejlepší, jakou máte. Pomalu. Něco, co někdo vyrobil s láskou a co stojí za pozornost, ne to, co bylo zrovna v akci. Jedna dobrá sklenička na konci večera s lidmi, které máte rádi, žádnou životosprávu nezboří. Patří k nejstarším lidským rituálům a pořád funguje. U skleničky se uzavírají přátelství, slaví narození dětí, zapíjejí povýšení a sbírá kuráž oslovit ženu na druhém konci místnosti.

Ostatně, zeptejte se svých rodičů, jak se seznámili. My se ptali. Nikdo z nich neřekl, že u degustace hummusu.

Na zdraví. Občas, s mírou a hlavně spolu.

P.S. Pokud cítíte, že vám pití přerostlo přes hlavu, žádný článek na světě vám nepomůže tak jako rozhovor s odborníkem. Tohle myslíme vážně. Vyrábíme požitek pro dospělé lidi, kteří ví co dělají a ví kdy přestat. Proto jsme nikdy v naší historii neměli reklamu na alkohol jakožto neškodnou věc, nepodporovali jsme party styl a ani jeho pravidelnou konzumaci. I tím, že plníme pouze do malých 0,5l lahví. Samotná litrová láhev tvrdého alkoholu je už známka zoufalství.