Minule jem tady psal o tom, že alkohol byl u toho, když se stavěla civilizace. Že společná sklenička je nejstarší detektor lži i nejstarší podpis, a že nikdo z našich rodičů se neseznámil u hummusu. Dostal jsem za to víc reakcí než za cokoliv jiného. Tak pokračujeme.

Tentokrát z druhé strany.

Protože zatímco jsme se dohadovali, jestli je sklenička vína k večeři neřest, vyrostla nám tu jiná kultura. Tišší, slušně oblečená, vybavená chytrými hodinkami. A ta nás zabíjí pomaleji a elegantněji než cokoliv, co se dá nalít do skla.

Muž, kterému tři skleničky zničily tři dny

Steven Bartlett, podnikatel a moderátor podcastu Diary of a CEO, natočil rozhovor s Chrisem Williamsonem, kde vážně vypráví, že si dal pár skleniček vína a zničilo mu to tři dny života. Spánkové skóre dole. Druhý den jedl špatně. Hůř natáčel podcast. Do posilovny nešel. Všechno si to mohl odsledovat na fitness trackeru Whoop, jehož je mimochodem akcionář a ambasador. Tři dny v háji kvůli třem skleničkám, po roce abstinence. Dnes je z toho virální video na TikToku.

Nechci si z toho člověka dělat srandu, mám rád většinu jeho rozhovorů. Spíš mě zajímá, jak se někdo dostane do bodu, kdy tohle řekne nahlas milionům sledujících a myslí to smrtelně vážně. A odpověď je, že se do toho bodu nedostal sám. Dostala ho tam celá jedna filozofie, která se za posledních deset let usadila a tváří se jako zdravý rozum.

Ta filozofie říká: zdraví je škála od špatného k dobrému. Tvojí prací je dotlačit se co nejvíc doprava. Měř všechno, co se měřit dá, a pak to optimalizuj. Spánek, kroky, tep, glukózu, čas usnutí, teplotu v ložnici. Z každého rána udělej výkon.

Háček je v tom, že abyste se dostali úplně doprava, musíte začít žít jako nemocný člověk. A to už je trochu paradox.

Aristoteles věděl

Staří Řekové se hodně zabývali tím, jak žít dobře. Aristoteles z toho vytáhl myšlenku, které se říká zlatá střední cesta. Ctnost podle něj leží někde mezi nedostatkem a přebytkem.

Vezměte odvahu. Ideál není maximální odvaha, protože ta už je nerozvážnost. Chlap, co se vrhne na deset ozbrojených, není statečný, je mrtvý. Ctnost je trefit tu míru mezi zbabělostí a šílenstvím.

A teď to samé se zdravím. Když potřebujete mít zdraví natažené úplně na maximum, ocitli jste se v neřesti přebytku. Žijete jako nemocný, abyste náhodou neonemocněli. Vyhýbáte se sklence vína, světlu z obrazovky, lepku, který vám nic nedělá, a běžnému životu, protože by vám mohl pokazit graf. To není zdraví. To je jen jiná forma nemoci, akorát s lepší aplikací.

Být zdravý neznamená nikdy se necítit blbě. Znamená to umět se cítit blbě a žít dál. Dát si tři skleničky a druhý den fungovat. Když vás složí pár skleniček vína, je úplně jedno, co ukazují hodinky. Zdraví nejste.

Tyranie měření

Vezměte si modelového optimalizátora. Není to karikatura, takových lidí dnes potkáte spoustu.

Čtyři roky si vede tabulku. Kdy vstal, kolik naspal, jestli cvičil, jestli pil, co snědl. Na konci roku si to sečte a má hezká čísla. Spí skvěle. Cvičí pět a půl dne v týdnu. Pije málo.

A k čemu to je?

Když si na to poctivě sáhne, zjistí, že si nevypěstoval nic než pocit morální převahy. Je trochu lepší než lidi kolem, protože víc cvičí a míň pije. Skvělé. Akorát že morální převaha není totéž co spokojený život, a on si to dlouho plete.

Má devadesátkové spánkové skóre, deset tisíc kroků denně, ložnici vychlazenou na osmnáct stupňů a najetou tisícovku kilometrů na Stravě. To všechno proto, aby byl lepší v posílání e-mailů a psaní inspirativních postů na LinkedIn. Vážně. Když se sečte, k čemu ho ta dokonalá biologie má dovést, je to schopnost odbavit víc práce. Stane se z něj výkonnější stroj na úkoly, kterých si na smrtelné posteli nikdo nevšimne.

Optimalizujeme roky, a jsme nešťastnější než dřív

Tohle je ta část, kde se to celé sype.

Máme želé bonbony na spánek, prášky na stres, nikotinové sáčky na soustředění. Sledujeme všechno. Známe svůj klidový tep i variabilitu srdečního rytmu. A přesto jsme osamělejší, úzkostnější a míň šťastní než generace, které neznaly slovo wellness a kouřily na autobusové zastávce.

V minulém článku jsem citoval harvardskou studii, která sleduje stejné lidi přes osmdesát let a ptá se jediného: co dělá člověka spokojeným? Odpověď není spánkové skóre. Jsou to vztahy. Kvalita lidí kolem vás. Jak moc se máte komu svěřit.

A tady je ta past. Optimalizace je samotářský sport. Měříte sami sebe, soutěžíte sami se sebou, zlepšujete sami sebe. Graf je vždycky jen váš. Zatímco ta jediná věc, která podle dat opravdu rozhoduje, se děje mezi lidmi, u stolu, většinou pozdě večer a většinou ne úplně střízlivě.

Chcete být nesmrtelní? Připravte si peněženku

Stojí za to zeptat se, proč ta kultura vlastně vznikla a kdo ji žene dál. A odpověď je nepříjemně prostá. Skoro každý dnešní expert na zdraví a dlouhověkost vám radí, jak žít déle, z jednoho hlavního důvodu. Chce na tom vydělat.

Někoho sponzorují výrobci doplňků. Někoho výrobci měřících náramků a chytrých hodinek. A kdo nemá sponzora, ten mezi řádky doporučuje vlastní placené kurzy, cvičební programy a sliby typu „za dva měsíce vás dostanu do formy, jakou jste nikdy neměli“. Rada zní vznešeně, ale vede platebnímu terminálu. Ne, opravdu nikdo to nedělá z čiré lásky k bližnímu svému. Nikdo tomu nevěnuje svůj drahocenný čas jen aby vám to pak dal zdarma. Vždy je něco za tím.

Vezměte Bryana Johnsona. Bývalý technologický podnikatel začal utrácet kolem dvou milionů dolarů ročně za doktory, krevní testy a víc než sto doplňků denně, aby zastavil stárnutí. Nedělal to z dobroty srdce. Dneska to monetizuje. Prodává vlastní značku doplňků Blueprint, kterými se dá utratit klidně deset tisíc korun měsíčně, máte svého AI kouče jménem BryanAI a celé svoje hnutí, dřív se jmenovalo Don’t Die, tedy Neumírej, letos přejmenoval na Immortals. Nesmrtelní. Vstupné do nejexkluzivnější verze programu je milion dolarů ročně a jsou jen tři místa.

Chcete být nesmrtelní? Přihlásilo se jich přes patnáct set za třicet hodin.

A o to přesně jde. Strach ze smrti a z nedokonalosti se výborně prodává. Když člověka přesvědčíte, že každá sklenička vína je domino, které mu shodí týden, a že jediná cesta ven je měřit, kupovat a předplácet, máte zákazníka na celý život. Tedy na ten dlouhý, optimalizovaný, osamělý život.

Mimochodem, většina toho, co tihle lidé prodávají za majlant, se dá shrnout do čtyř vět, které věděla už vaše babička. Spěte. Hýbejte se. Jezte rozumně. Mějte kolem sebe lidi, které máte rádi. Ta poslední věta je zadarmo a nikdo ji nezpeněží, proto se o ní mlčí.

Život se pozná podle kontrastu

Někdo se dokáže bez problémů seznámit s neznámou ženou (mužem), i když je úplně střízlivý. Když to umíte, klobouk dolů, tenhle text není proti vám. Ale pro většinu lidí je dnešní výchozí nastavení úzkost a sebevědomí na bodu mrazu. Neustálé srovnávání s ostatními. Hodiny u telefonu.

A někdy je ta sklenička vína přesně to, co člověka dostane z gauče, z telefonu a přes tu zeď. Ano, druhý den vám možná nebude dobře. To je v pořádku. Protože výměnou za tu kocovinu jsou čtyři cizí lidi, ze kterých se stali kamarádi. Hlubší pouto s někým, kdo u vás bude stát, až přijde to nejtěžší. Třeba člověk, se kterým jste se vůbec neměli potkat, a skončí jako svědek na vaší svatbě.

Abyste věděli, jaké to je být plný energie, musíte být občas i vyřízení. Abyste docenili klidnou neděli, musíte mít za sebou pátek, který stál opravdu za to.

Snažíte se vyhladit každý výkyv, každý špatný den, každou kocovinu. Jenže dokonale rovná křivka existuje jen na jednom místě, a to na srdečním monitoru, ze kterého právě odpojili pacienta.

Nejde o to se ožrat

Aby bylo jasno. Tohle není obhajoba toho chlastat při každé příležitosti do němoty. To bychom si protiřečili. Vyrábíme destiláty, u kterých nám záleží na tom, aby se popíjely a vychutnávaly, ne aby se do nich člověk potápěl. Míra – to je celé to tajemství.

Tohle je o kultuře, která zapomněla cokoliv dělat s mírou. Která vyměnila jednu krajnost za druhou. Dřív se chlapi upíjeli k smrti, dnes se k smrti optimalizují, a obojí má stejný kořen. Neschopnost najít tu střední cestu, o které mluvil Aristoteles. Jen ta nová verze vypadá líp na fotkách na sociálních sítích.

Tenhle text taky není pro nikoho, kdo má s alkoholem skutečný problém, kdo si k němu buduje vztah, který potřebuje spravit, nebo kdo nepije z přesvědčení. To je jiná liga a tu respektujeme.

Ale pro toho zdravého, vyděšeného člověka, co odmítá druhou skleničku, protože by mu to shodilo ranní skóre, mám jednu věc. Na smrtelné posteli nikdo nelituje vína, které vypil s lidmi, které měl rád. Nikdo nelituje piva na fotbale s partou kamarádů nebo skleničky, po které se z večera stala historka, co se vypráví dalších dvacet let. Litují přesně toho opačného. Těch večerů, na které nešli. Těch hovorů, co se nestaly, protože bylo po desáté a zítra se mělo brzy vstávat.

Vzdali jsme se životu pro samé měření. Serte na to. Zavolejte někomu, koho máte rádi, běžte s ním do baru dejte si něco dobrého.

Zmeškaný trénink doženete. Zmeškaný večer ne. Lidé vám tady věčně nevydrží.